Musela jsem se řezat, svěřuje se Martina (18)

13. Listopadu 2017
Sebepoškozování zanechá stopy v podobě nevzhledných jizev.
Zdroj treehouseyouth.org
Toto téma bývá tabu. Je burcující. Sebevraždy dětí a mladistvých jsou v Česku častější, než je průměr Evropské unie. Jsou dokonce na třetím místě příčin úmrtí v dětském věku. Na prvním stojí úrazy. V České republice ročně spáchá sebevraždu pět až deset dětí do 15 let věku a asi 40 ve věku 15 až 19 let. Blízko k ní měla i osmnáctiletá Martina. Dnes je naštěstí v pořádku, ale nebojí se svěřit se svým příběhem.

Martina počítá poslední minuty do konce vyučovací hodiny na gymnáziu. Už ví, že to znovu nevydrží. Rychle zvedne ruku (schovanou do dlouhého rukávu) a hlásí se jako o život: „Můžu si, prosím, odskočit na záchod?“ 

Učitel ji pouští. Martina popadne kabelku a vystřelí ze třídy. V hlavě jí poletuje jen jedna myšlenka: Už jen chvilku a konečně! Konečně mi zase bude líp! Vběhne do kabinky, okamžitě za sebou zamkne, sedne na prkýnko a nervózně prohrabává kabelku, až to najde. Svoji oblíbenou žiletku. 

Martina trpí sebepoškozováním. „Odmalička jsem vyrůstala ve stínu mladší sestry. Pro naše byla vždycky dokonalá. A já? Já byla jen ta druhá,“ říká Martina. 

Tatínek Martinu nikdy za nic nepochválil, a když se mu s nějakým úspěchem pochlubila, přešel to mlčením. Ale běda, když se jí něco nepovedlo.

Mohlo by se zdát, že se špatně učila, ale naopak; nejhorší známkou na základce byla dvojka. Ale i těch pár, co dostala do žákovské, si tajně přepisovala na jedničky a falšovala podpisy. To vše jen proto, aby se stala oblíbenou dcerou svých rodičů. 

"Šíleně to bolelo, ale bylo mi krásně"

„Už ani nevím, jak mě to napadlo. Bylo to zas po nějakém hysterickém výstupu otce. Měla jsem depresi a seděla zamčená v koupelně, kde se mimo jiné povalovala žiletka. Tak jsem si ji vzala a jen tak si s ní hrála. Pak jsem ji přiložila k zápěstí a řízla se. Šíleně to zabolelo, ale na druhou stranu se mi strašně ulevilo – ta fyzická bolest totálně přehlušila moji depresi. Připadala jsem si jako zfetovaná. Bylo mi krásně.“ 

Tahle „náhoda“ se pro Martinu stala osudnou. Najednou měla na všechno lék. Jakmile jí bylo smutno nebo jí někdo ublížil, schovala se někam na klidné místo a řezala se. Přinášelo jí to velkou úlevu, pocit, že je volná. Jenže s jídlem roste chuť a Martina začala být na sebepoškozování závislá.

„Musela jsem u sebe mít pořád nějakou žiletku – čím tupější, tím lepší. Jen jsem prostě potřebovala cítit fyzickou bolest, abych prožívala euforii a ulevilo se mi od psychické bolesti. V létě jsem ale musela chodit v sukních a v kalhotách – nic krátkého, natož plavky, nepřicházelo v úvahu.“ 

Čím víc si Martina ubližovala, tím méně času trávila ve společnosti. Skoro pořád proto byla sama se strachem, že „to“ někdo objeví. 

Styděla se za zjizvené tělo

Styděla se za své zjizvené tělo. „Zkusila jsem se z toho dostat sama. Ze začátku to vypadalo slibně – dokonce jsem měla období, kdy jsem na sebe třeba dva měsíce vůbec nesáhla, ale pak se to zas přehouplo do druhého extrému a já se řezala i několikrát za den! Už jsem nevěděla, co dál a přemýšlala o sebevraždě.“ 

Tehdy Martina sebrala poslední zbytky sil a rozhodla se zajít k psycholožce. Její případ nakonec dopadl dobře. Poté, co docházela k odborníkovi, se její stav rapidně zlepšil.

(ste)

Diskuze

reklama