Dosud nejotevřenější zpověď Martiny Gavriely: Inkluze syna poškodila, dceru šikanovali.

19. Listopadu 2017
Bývalá moderátorka Martina Gavriely to v životě neměla jednoduché. Se vším se však dokázala poprat, tedy až na pubertu svých dětí a nesmyslnou inkluzi z dílny exministryně školství Kateřiny Valachové (ČSSD). Sympatická blondýnka webu Knoflíkářky poskytla zatím nejotevřenější zpověď.

Moderátorka Martina Gavriely otěhotněla po dvacátých narozeninách a děti Jessica a Antonio se jí narodily krátce po sobě. Vždycky si přála velkou rodinu, jenže bohužel zjistila, že s jejich tatínkem, izraelským podnikatelem, se žít nedá. Proto se rozhodla, že to riskne a o potomky se bude starat sama. Prošla si pak doslova peklem, protože musela mít tři práce, aby „hladové krky“ uživila.

Jenže to netušila, že to nejhorší ji teprve čeká. Zjistila, že její milovaný syn je tak trochu „jiný“ a trpí ADHD, do toho dcera Jessica začala prožívat těžkou pubertu.

Jak se takové období dá zvládnout? O tom si přečtěte v opravdu hodně emotivním rozhovoru, kde čtenářkám Martina doslova otevřela své srdce. 

  • Jsi maminkou dvou dětí, které už odrůstají. Starší Jessica je v pubertě. Jaké je to žít s pubertou „na krku“?

Upřímně, puberta je to nejhorší, co tě v životě může potkat. Když byla Jess malá, tak jsem si vždycky říkala, aby už seděla, chodila, byla samostatnější, že to bude větší pohoda. No, ale ono přijde období, kdy děti mají pocit, že už vše zvládnou samy, a ty se paradoxně už nikdy nevyspíš.

Do puberty jsem měla klidné spaní. Teď je to pořád stres, protože dokud dceru nikdo neznásilní, tak bude furt lítat v tílkách a mini kraťasech, dokud se v autě nevybourá, tak nebude mít strach sedat si k lidem do auta. A to má výslovně zakázané s kýmkoliv jezdit autem. Jsem úplně alergická na větu: „Mamko, neboj, nic se mi nestane.“ Nemohu ji vysvětlit, že se ji může stát cokoliv a kdekoliv a budeme mít zničenej život celá rodina.

  • Ani postupem času se tyto stavy soběstačnosti nelepší?

Naštěstí si myslím, že to nejhorší je už za námi. Byly to dva roky křiku a pláče na obou stranách, ale Jess do puberty vlítla rychle a brzo, a teď už mám pocit, že lezeme ven. Asi tam už vlítl i Antonio. Ale o tom ani nevím, že nějakou pubertu prožívá, kdyby nemutoval a nerostl mu knírek. Za nás mohu říci, že holčičí puberta je mnohem horší než klučičí.

  • Ale i tak jsi na své děti určitě pyšná, i když ti někdy pijí krev, není to pravda? 

Jsou oba skvělí, musím říci, že jsou super oba. Antonio je vtipnej a strašně hodnej, Jess svéhlavá, ale chytrá a pracovitá. Dělají mi radost. Jess chodí na American Academy in Prague, takže v sobě díky systému, který se tam jede, objevila plno věcí. Škola ji baví, vybrala si dobré předměty a hlavně přístup je neuvěřitelný. Není to jako naše sto let zastaralé školství. Celou základku totiž Jess bojovala se šikanou kvůli mně a mé práci na Primě.

Bývala hvězdou VIP zpráv na Primě.
archiv Martiny Gavriely

  • Máš nějakou radu pro maminky dětí, které se do puberty teprve blíží?

Rady asi neexistují, protože každé to dítě je úplně jiné. Nebo alespoň u nás to tak bylo. Ani nemohu řict, že je to dědičné, protože já třeba taková nebyla. Já se mamky bála. Když řekla, abych byla ve 22:00 doma, tak já byla; sekala jsem latinu. Začala jsem mít roupy až v 17 či 18 letech. Ale teď je to brutálně posunuté. Když jsem viděla třeba synovy spolužačky z páté třídy – dvě těhotné, cigareta u pusy, a jak se baví, tak jsem byla v šoku.

  • Obrečela jsi, když tě děti nechtěly poslouchat?

Já si myslím, že se na pubertu nejde připravit. Tu musí rodiče a děti přežít. Nebyl den, kdy jsem večer nebrečela a neříkala si: „Sakra, co dělám špatně?“ Ale nejde si to takhle brát, protože oni kolikrát vůbec nevědí, co se s nimi děje. Jess za mnou kolikrát přišla s omluvou, že to nechtěla, ale že za to nemůže, protože to nejde ovládat.

Jessica to zkoušela i jako modelka. V minulosti zažila ale šikanu.
archiv Martiny Gavriely

  • Otevřeně jsi také promluvila o tom, že tvůj syn trpí ADHD. Vysvětli maminkám, které nevědí, o čem je řeč, čím se takové postižení vyznačuje?

Je to hlavně nepozornost ve všech směrech – učení, na ulici, doma. Kvůli problémům ve škole se u nás tohle téma začalo řešit. Antonio nastoupil do Rudné a od druhého dne samé pětky, poznámky, domácí úkoly jsme psali 3,5 hodiny! Já nervy v kýblu, což se odrazilo i na mé práci v televizi. Jak jsem byla v neklidu, tak jsem nemohla spát a začala koktat, takže co vysílání, to přebrepty. Chtěla jsem z práce odejít, ale naštěstí mě moje nadřízená Zuzka Brzkáková přemluvila, ať to nedělám. No, a vyhrotilo se to až tak, že mi domů poslali sociálku.

  • Panebože, to zní strašně. Co jsi pak udělala?

Šprajcla jsem se a napochodovala do školy. Chtěla vyšetření Antonia. Tam mi řekli, že je jen línej, že mu nic není. Takže jsem se pohádala s třídní učitelkou (má štěstí, že si už nepamatuji její jméno). Nebylo mi dovoleno udělat posudek na Antonia, tak jsem šla a udělala si ho na vlastní žádost jinde, i když jsem věděla, že mi nebude uznán, protože nebyl dělán na jeho ZŠ Rudná. Odbornice v poradně si ho tam nechala, ať si mezitím zajdu na kávu. Ale už po deseti minutách mi volá, ať se vrátím. Už po pěti minutách oproti učitelkám s dlouholetou praxí poznala, že má problém. 

  • Jaká byla přesná diagnóza?

Dyslexie, dysgrafie, dysortografie, hyperaktivita, ADHD. Tenkrát mi paní řekla, že jde o lehkou mozkovou dysfunkci. Já slyšela mozek a sesypala jsem se k zemi. Takže jsem hned volala Mahuleně Bočanové a ta mi místo pozdravu řekla: „Vítej v klubu.“

A od té doby až do roku 2016 bylo vše ok, protože syn nastoupil do speciální praktické školy Trávničkova, kam chodil od půlky první třídy až do šesté a vše bylo zalité sluncem. Antonio měl úžasnou paní učitelku Tamaru Kovaříkovou, úplnej anděl na správném místě, pak 5-6 třída jiná paní učitelka. Dokonce jsme si v 6 třídě pobrečeli oba, protože měl vyznamenání a takovou motivaci, že to jde, i když to není úplně jednoduché.

Se synem Antoniem jí pomáhá snoubenec Marcus Tran.
archiv Martiny Gavriely

  • Proč pak přišel zase zlom?

Přišel totiž "úžasný" rok, kdy tam nahoře paní ministryně vymyslela, že děti s lehkým postižením se zařadí mezi normální žáky. Super, děkujeme tam nahoru, že nám ze života udělali opět peklo.

Děti byly násilím vytrhnuté z kolektivu, který mají rádi, strašně špatně snášejí změny. Antonio se svým spolužákem byli zařazeni do normální školy, takže musel opakovat ročník. Stejně mu tak rok a půl učiva chybí, protože toto nějak paní Valachová nedomyslela.

Zase se zhoršil, odmítal chodit do školy, ať se snažil, jak se snažil, nic mu nešlo. Všichni se mu smáli. Prostě tohle podle mé zkušenosti bylo špatné rozhodnutí a nikdo mi to nevymluví. Zajímal by mě názor jiných rodičů, jestli mají takovou zkušenost.

  • Jak jsi vlastně poznala, že tvoje dítě je tak trochu „jiné“?

Já měla už takové náznaky od cca 1-1,5 roku, ale tím, že Antonio má jen lehkou mozkovou dysfunkci (nově ADHD), tak to není tak vidět jako třeba u dětí se závažnějším postižením. Začalo to tím, že třeba nedělal pokroky postupně za sebou, jak by měl. Nemluvil, pak ale rovnou začal skládat celé věty. Když začal mluvit, tak mluvil nonstop. Třeba 100krát za den si obul boty a 99krát měl „kozí nohy“ a přišel za mnou, že jsou mu botičky malé a že potřebuje nové.

Pak byl strašně talentovanej na obrazce. Všechny stavebnice pro něj byly vyhozené peníze. Vydržely mu 5 minut. Třeba v pěti letech dostal krabici Lega za 2 tisíce korun určenou pro dvanáctileté děti. Já si naivně myslela, že od něj budou dva dny klid, a on za dvacet minut přišel se složeným autíčkem.

Dětem se snaží vynahradit, co jim nemohla splnit jako samoživitelka. Teď hodně cestují.
archiv Martiny Gavriely

  • A ještě něco ti na něm nehrálo?

Nekoukal skoro vůbec na pohádky, ale na dokumenty, jak se co vyrábí, kde se potopil Titanic, takže v pěti letech věděl, kde se potopil, jak hluboko, kdy se to stalo... Prostě on ví jen věci, které ho zajímají a baví. A základní věci, které by měl vědět ve svém věku, neví, protože je zapomněl.

  • Dá se s tím onemocněním vůbec nějak bojovat?

Snažila jsem se bojovat proti našemu špatnému systému, co tu máme. I učitelé jsou bez šance. Ředitelka ve speciální škole, kam syn chodil, se mi omlouvala a pomalu brečela, že nemůže nic dělat. Pokud by ho tam nechala, tak by jí hrozily pokuty. Jediné, co mohu poradit rodičům s takovým dítětem, že mu prostě musí věřit a společně s ním bojovat proti všem.

Možná to teď bude znít hloupě, ale pro mě není důležité, aby měl Antonio deset titulů, pro mě je důležité, aby z něj byl dobrý člověk. Zdravě sebevědomý, šťastný, hodný, ne zakomplexovaný psychopat, který bude sedět u počítače a psát nesmyslné komenty na lidi, kterým v životě nepodal ruku.

Prostě pokud to jde, vyberte dětem zahraniční školu. Ne proto, že je zahraniční, ale protože jedou jiný systém, který vaše děti bude bavit. Učitelé půjdou dětem na ruku, můžou si vybrat předměty, jazyky učí rodilí mluvčí, a hlavně ty věci, které se učí, dělají rovnou v praxi.

(luc)

 

Diskuze

reklama